Ne nadarmo se říká, že blogy a nejrůznější webové stránky často vznikají v období, kdy má člověk nějaké problémy, deprese nebo zkrátka nerozumí svým myšlenkám. Také, že nejkrásnější a nejsilněji procítěná výtvarná či hudební díla vznikají po rozchodu, pod vlivem alkoholu, po něčí smrti, apodobně…

Paradoxně i mě šlo vždycky líp psát, když jsem měla nějaký problém v hlavě. A právě u mě myšlenka začít blogovat začala tam, kde jsem se utápěla ve svých existenčních otázkách o sobě samé, v dobách, kdy se mi nic nedařilo a stále jsem šlapala vedle. Těch negativních myšlenek v hlavě bylo tolik, že kdybych je nevypsala do takovéto podoby a neventylovala je ven, možná jsem už byla na práškách… možná bych nebyla tam, kde jsem teď. Postupem času mého blogování se ale tyto často depresivní články začaly měnit podle toho, v jaké fázi života jsem zrovna byla. Jakmile jsem byla na samém začátku nějakého vztahu, kdy se trefně říká, jak je vztah nejkrásnější a bezproblémový, nebo se mi dařilo ve škole a v kamarádských vztazích, básnila jsem o nádherném životě, nechápala smutné tváře a bojovala za všudypřítomnou dobrou náladu. Uvědomila jsem si, že spolu se mnou se mění i můj blog a proto jsem si začala číst staré články a vracet se do období o 5 let dříve a přišla jsem na to, že můj život se točí stále pořád dokola. Už před pár lety jsem psala o té horské dráze, na kterou jsem v pubertě nasedla a ani nyní ve 20 jsem z ní nesesedla. Stále je mi jeden čas krásně a měsíc nato příšerně, jeden týden bych mohla vést přednášky na téma jak nalézt životní štěstí a jak si ho udržet a kontrastně k tomu druhý týden bych mohla sedět před psychologem a utírat si slzy z očí.

Jednou vyjedu na tu pomyslnou horskou dráhu do výšin a směju se na celé kolo, pak se mžikem svezu dolů a prsty se už už dotýkám samotných kolejí… a málem padám pod ně. 

Nyní sedím uprostřed lesa v resortu Svatá Kateřina, sleduji padající vločky a v očích cítím nahromaděné množství slz, které pálí, ale nemohu je pustit ven, abych zůstala alespoň trochu klidná a nespustila lavinu nezastavitelného záchvatu, kdy nebudu moci popadnout dech a budu cítit tu příšernou neovlivnitelnou bezmoc. Život se mi opět během posledního týdne rozsypal před očima.

7JB813_bCyE

Znáte pocit, kdy se strašně trápíte, ale nedokážete ani sobě popsat, o co vlastně jde? Možná ne. Ale já ten pocit cítím právě teď. A souvisí to opět s tím, že není momentálně v tuhle chvíli život tak, jak bych si ho představovala.

Zase si ta ufantazírovaná Klára něco dopředu namalovala a ono to tak zkrátka není.

Dokola dokolečka se točím v tom samém bludném kruhu. Snažím se žít přítomností a neřešit druhý den, ale přesto mě v hlavě přepadává ta mrcha myšlenka, která zase řeší a řeší a aranžuje a vytváří jeden den za druhým. Bože můj. Vždyť já už mám v hlavě naplánovaný celý svůj život. Vím přesně, kde budeme bydlet, kde budu pracovat, jak bude vypadat naše kuchyň, jak se budou jmenovat naše děti, kde budu žít a kde umřu… všimněte si, že jsem si i jistá, že nebudu sama. Nejen to. Budu v nádherném nezničitelném manželství plném nepopsatelných zážitků. Budu… budeme…

Ale co jsem teď? Kdo jsem teď? Proč jsem tak nespokojená se svým životem i když je plný tak krásných věcí? Proč si ho nevážím? Proč začalo přibývat tolik dní, kdy upřímně narovinu nenávidím svého přítele? Proč jsem na něj zlá? Proč neubývá dní, ve kterých nesnáším samu sebe a nepřestávám se kritizovat? Proč se neumím zaměřit pouze na to, co já chci? Proč neustále řeším, co by okolí řeklo, jak by okolí reagovalo… nebo co bych si počala kdyby náhodou došlo k tomu a tamtomu?

Tyhle otázky a hromada dalších mi neustále poletují v hlavě. Mučí mě a vždycky když na nich začnu nějak pracovat, obratem se mi vysmějou a jsem opět na začátku.

large

Nerozumím sama sobě. Nevím jak mám právě teď žít a co dělat. Přála bych si odcestovat někam, kde je pusto a prázdno, kde by mě nic nerozptylovalo a mohla se opravdu soustředit jen sama na sebe. Nebo tam odcestovat s ním a mohli bychom si třeba konečně porozumět… a to by vedlo buď k šťastnějším zítřkům nebo k rozchodu. Když nad tím tak přemýšlím, jak se vlastně žije zdravý čistý vztah plný lásky? A proč se pořád rozcházíme i když víme, že ten, koho potkáme poté, bude mít v sobě opět něco, co nám  na něm bude strašně vadit a povede to k rozchodu dalšímu? Kde je ta hranice porozumění a tolerance, kdy se ještě máme snažit o opravení pouta nebo o jeho ukončení?

Mám víc otázek než odpovědí a proto bych měla tento článek utnout. Možná bych vás jen nakonec chtěla poprosit, kdo máte nějaké podobné myšlenky a otázky v hlavě? Jak s nimi zacházíte? Máte nějakou zkušenost? Radu? Moc bych vám byla vděčná… 

A možná budu potřebovat nejen vaši radu…

 


, líbílo se: 10x

Napsala Kler

2 komentáře

LUCIEANA STOLEN

Znám tenhle pocit a jak dobře…
Jednou mi můj táta dal radu a to takovou, ať nad sebou tolik nepřemýšlím. Tolikrát jsem se trápila tím, jaká jsem a jaká bych měla být, jakou mě vidí ostatní… Nemá to cenu. Člověk se uvnitř nikdy nezmění a může se jen trápit tím, že neví kdo je… Přitom to moc dobře ví, jen si toho proudem myšlenek nevšimne…

Reply
Kler

Máš pravdu… nepřemýšlet tolik. Nejtěžší učení a práce je na sobě samé/m. (PS: máš krásný blog 🙂

Reply

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *