Včerejší večer byl přesně jedním z těch, kdy se mohlo souhrou okolností zničit vše, na co jsem se posledních pár měsíců šíleně těšila. Během jednoho večera jsme mohli přijít o hodně tisíc korun, na žádný roadtrip bychom nejeli a dokonce jsem měla takový pocit, že pokud se to stane, dříve nebo později se s přítelem tak pohádáme, že se nevyhneme krizi. Nejhorší pocit byl ten, že jsme v tom dva a proto se tahle má stupidnost netýká jen mě.

Vše začalo tím, že se nepochopitelně rychle blížilo datum odjezdu a já začala mírně panikařit, že nestihnu před odjezdem vše zařídit, zapomenu si něco zabalit, apodobně. To jsem ještě nevěděla, že můj pas záhadně zmizel. Moje hlava boptná myšlenkami, jedna předhání druhou a já vše chrlím na přítele, no prostě proto, že by jinak můj mozek puknul. Vše se snažím sepsat, ale v tu chvíli zjišťuji, že si nevzpomínám, co že jsem to měla zařídit a na co že jsem to nesměla za žádnou cenu zapomenout. Moje zoufalství nad prázdným papírem se pomalu stupňovalo, dokud jsem si nezakřičela na mé vnitřní já: „tak a dost! nejedeš přeci na druhý konec světa vymýšlet lék na záchranu nevyhnutelné epidemie, která možná zničí celé lidstvo. jedeš na příjemný roadtrip do tvýh vysněných zemí.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

V tu ránu už mě přítel zachraňuje ze spárů mých prvních příznaků cestovní horečky a vyrážíme na páteční oběd s jeho rodiči. Ve Vráži. V kouzelných lázních opět uprostřed lesa. Připomínající zámek… ne, ne jen připomínající. Je krásný den, slunce nám svými paprsky hladí tváře a my se ruku v ruce procházíme zámeckou zahradou, jakoby byla naše, povídáme si, laškujeme a usmíváme se jeden na druhýho. To je můj princ neprinc, zámecký princ s kapucí na hlavě, můj partner a spoluprůbojník tímto krásným/příšerným/krásným/krásným/nádherným/achjo/krásným/ujdeto/nicmoc/příjemným životem. Odjíždíme nabití novou energií, přičemž mě v hlavě lechtá hlásek zvaný Svědomí, co už mě straší myšlenkou na pas, který vím kde je, ale co když tam nebude?

Přijíždíme domů (k mým rodičům) a ve svém pokoji na místě, kde pas musí 100% být, je jen pár krámů a poprašek prachu. Převracím pokoj vzhůru nohama. Nenápadně se mi v očích rýsují náznaky slz, ale dělám, že o nich nevím. Hledám dál a dál, v tom návalu paniky se začnu chytat za hlavu a dávám volný průběh svému pláči. Vy to totiž ještě nevíte, já jsem na tom pasu závislá. Občanku mám totiž přestřihlou (mění se mi adresa) a bez pasu uzavřeným Dánskem neprojedeme. V hlavě mi začnou běhat čísla cen, které už jsou nenávratně zaplaceny za noci v hotelích, dokonce se ozve i mé paranoidní já, které si začne myslet, že to je osud a určitě bych do toho Finska neměla jezdit – tímto se mi to snaží naznačit. Možná tam proběhne nějaký teroristický útok. Možná bychom bourali nebo by nás někdo přepad.

KLÁRO!!!!

Beru Janíka za ruku a jedeme zpět do Budějovic. Tam opět prohledávám celý byt, nic nenacházím a hroutím se. V hlavě mě straší další hlas, začínám mít pocit, že i kdybych ten pas našla, asi bude možná i prošlý… chytám do ruky naší Margo a uklidňuju se jejím roztomilým pohledem. Chodím po místnosti sem a tam, už jen tak ze zoufalosti prohledávám věci, kde to určitě být nemůže, v tu ránu otevírám pouzdro na ipad, které už jsem několik měsíců nepoužívala a vidím svůj pas. Zavaluje mě obrovská vlna euforie, skočím na Janíka..

„JEDEME DO FINSKA! ANOOOO!!!“

Náš stresující večer jsme oslavili v indické restauraci našimi nejoblíbenějšími jídly, vrátili jsme se zpátky domů, Janík mě vyložil u  mých rodičů a jel k sobě (jsme skoro sousedi :D), chystala jsem se k spánku. Ten obrovský binec uklidím až zítra, říkám si. Najednou mi J ťuká na okno, otevírám a uvidím usmívajícího se muže mých snů. Lásku mého života s kyticí kočiček v ruce.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Tady máš ode mě Margušky“ (naše kočka je Margo)

Pak už jdu jen spát s nádherným pocitem ohromné zamilovanosti. S tímhle člověkem chci strávit zbytek života.

A za 6 dní jedeme na roadtrip!!!!!! Juhůů…

 


, líbílo se: 8x

Napsala Kler

1 Comment

Lucka

Téda, z tohohle příspěvku emoce jenom srší! Musely to být nervy, já si to dokážu představit. 🙁 Furt jsem čekala, kdy napíšeš, že je pas na světě! A naštěstí se tak stalo, teď už se můžeš jenom těšit. 🙂 Díky bohu za happy endy! 🙂 😉
Lucka http://www.sleepy-cat.com

Reply

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *