V dnešní době se rození dětí posouvá až daleko za hranice třicítky, nicméně stále často vídám jak ve svém okolí tak virtuálně, lidi, kteří jsou rodičemi ve věku v rozmezí 18 – 22 let. To, co se kolem mě děje mě nutí přemýšlet o sobě samé, o svém vlastním postoji a názoru. Včera se mě kamarád zeptal, jestli už i já s přítelem plánujeme děti. Z toho, jak to říkal a jak se na nás díval, bylo jasně znát, že by si je k nám už představoval. Proto mám nutkání vám o svém názoru napsat.

Jsem opravdu hodně rodinný typ. Tak kde je ten háček?

Kdybych hodila rozum za hlavu, měla bych už teď ve svých jednadvaceti rozhodně minimálně jedno mimčo. Zbožňuju děti a vidím v nich naši budoucnost. Souhlasím s tím, že jakmile se vám narodí dítě, teprve v tu chvíli začne váš život dávat doopravdy smysl. A naopak naprosto nesouhlasím s omílaným „pravidlem“, že s narozením dítěte končí vaše mladá éra života, přestanete si užívat a začnou jen starosti a povinnosti. Cestování s malým dítětem? To je pro možná většinu Čechů nevyslovitelné spojení. Podle mého názoru jde s dobře vychovaným dítětem ve spojení s rozumnými a pozitivními rodiči nad věcí vycestovat kamkoliv.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Já ve svém věku dítě nemám, protože se necítím na to, aby mé já začalo vytvářet malého človíčka. Ono to není jen o tom, že dítě stvoříte a vychováte jak nejlíp umíte, ale novorozeně je bytost, která je nepopsaná a jen vy a vaše okolí jí začnete popisovat a vytvářet do podoby dítěte. Proto bych chtěla, aby můj potomek přišel na svět, až se budu cítit natolik vzdělaná a dospělá, že ho budu moct „vytvářet“ (myslím tím od doby narození do dospělosti). Možná mě někdo z vás nechápe a příjde mu, že to popisuju divně, ale snad mi většina z vás rozumí.

Nemám nic proti tomu, když má 18 letá holčina dítě. Je to její život a její rozhodnutí. Nicméně si myslím, že člověk je v 18 letech sám ještě dítě… záleží. Mě je 21, ale stále se ještě úplně dospěle a rozumně necítím. Chce to ještě pár let, abych mohla své dítě poučovat, chtěla bych ho inspirovat, být mu vzorem a to podle mě v téhle době ještě nemohu.

Další věc je vzdělání. Já si nemyslím, že v dnešní době je titul nějak důležitý, ba naopak. Kolikrát je lepší začít makat na svém už po maturitě a neztrácet čas nesmyslnými obory (kterých je podle mě v ČR víc jak 50% rozhodně), ale já ten titul mít chci, protože sama na sobě pociťuju, že s každým dalším odchozeným semestrem na vejšce se cítím (logicky) chytřejší (možná ani tak ne o to, co se tam doopravdy učíme, ale spíš o všeobecné vidění světa, ekonomiky, hospodaření, politice.. ) a cítím, že až tomu světu porozumím natolik, abych se nebála do něj přinést své dítě, příjde ten správný čas. Možná to bude hned po bakalářce, možná dva roky na to, možná 5.

Ale rozhodně to, že nemám dítě, není spojené s tím, že bych si pak měla přestat užívat života. Naopak. Děti jsou radost, pokud se jim věnujete a nenecháte z nich vyrůst nevychované drzé namyšlence. A k tomu jen podotýkám, to, jaké dítě bude, až vyroste, je z největší části pouze a jen vaše tvorba.


 

Jaký máte názor na toto téma vy? Určitě mi sem lupněte cokoliv vás napadne.

 


, líbílo se: 11x

Napsala Kler

6 komentářů

Katka

Taky jsem si začala všímat, kolik mladých holek je najednou v mém okolí těhotných. Taky je to celkem propast – myslím ten věkový rozdíl rodiček. Na jedné straně jsou velmi mladé holky od těch 18 do 22 a na druhé jsou holky, kterým bude nebo je už přes 30. V prvním případě bych řekla, že jde ve většině případech o dost neplánované těhotenství a ve druhém si většina uvědomí, že už je skoro pozdě. Teda je to jenom můj názor – sama jsem 21letá koza :).. Ale co jsem mohla zatím pozorovat, tak v obou případech to takhle bývá. Jinak ohledně mě samotné mám stejná názor jako ty.. Prvně dodělat „projekt Katka“ a poté začít nový život. Bála bych se, že bych pak s dítětem nemohla udělat některé věci, které chci udělat teď nebo že bych nějak podvědomě si vyčítala, že jsem nestihla udělat ještě tolik věcí, ale věřím, že ta radost z dítěte je mnohem větší :).

Reply
Kiara

Je mi devatenáct a stále vůbec netoužím po dítěti ani po rodině, přestože moje bývalé spolužačky ano. Zajímalo by mě, zda se to vážně změní, protože si myslím, že už jsem ve věku, kdy o tom člověk začíná prvně přemýšlet. Taky si nemyslím, že bych byla nějak mentálně opožděná 😀
Asi jen nejsem rodinný typ nebo tak něco. Zatím si svůj život představuji tak, že se odstěhuju někam na druhý konec republiky, budu bydlet v hezkém bytě a pořídím si psa… 😀

Reply
Ivet

Ano♥ říkám si.. a já můžu vychovávat dítě, když jsem sama dítě..když nejsem sama se sebou srovnaná?

Reply
Bára

Asi ti rozumím úplně přesně. Je mi 24. Jsem už přes 5 let ve spokojeným vztahu a děti v nejbližší době neplánujeme, i když už bychom si je „mohli dovolit“. Až jednou budu těhotná a pak budu děti vychovávat, tak si to chci pořádně užít a mít z toho dobrý pocit a nemuset počítat každou korunu nebo být ve stresu, že si s nimi nebudu moct užít všechno, co bych chtěla 🙂

Reply
Kler

Ahoj Baru, řekla si to přesně, v tomhle věku jsme ještě rozptilované milion věcma, hledáme se, měníme zaměstnání, studujeme…. a taky věřím, že se za pár let postarám o dítě líp než teď 🙂

Reply

Napsat komentář: Kiara Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *