„Krásný den slečno.“ Zvolá na mě jeden ze skupinky sedících kluků/mladých můžu na balkóně v přízemí, kolem kterého jsem zamyšleně jedno ráno kráčela. Usmívá se, mírně zamává.

„Dobrý den.“ Vykulená, skoro se zvedlým obočím odpovím. Během první sekundy mi v hlavě proběhne, co za blbce to na mě zas huláká a v těch dalších pár následujících si uvědomuji, že se žádné hulákání vlastně nekonalo.

Ještě se pak ohlížím a mám na jazyku větu typu: „vám taky krásný den.“ ale pochyby, právem vytvořené touhle dobou, mě zastavují. Kde to jsme? Kam jsme se to dostali, že jsme tak šokováni obyčejnou krásnou lidskou slušností a tím, když je na nás někdo prachobyčejně milý? A bude se to nějak časem zlepšovat, nebo děti mých dětí budou takoví hulváti, že slovo slušnost úplně zanikne?

Jasně, slušnost má hromadu podob a zkrátka se jen mění s dobou její význam, ale víte co myslím. Pochvaly říkané jen tak skoro zavání obtěžováním, lidé nezdraví nazpět i když je pozdravíme a díváme se navzájem do očí, prodavačky nás odpálkují, div po nás nehodí kupované zboží a my si na tohle začínáme tak nějak zvykat. No fakt, ikdyž je to totální šílenost.

A tak, s o mnohem větším vděkem, vzpomínám na jedno odpoledne, kdy jsem kráčela z brigády domů, se slunečnicí od šéfa k svátku. Na ulici v našem maloměstě mě zastavila jedna paní, co si všimla toho, jak zářím radostí a začala mi říkat, jak mi to hrozně sluší.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA Processed with VSCO with s1 preset

Být milá. Být milá na cizí lidi, kteří si zaslouží, aby na ně nekdo byl milý. Být milá jen tak. Prostě vylézt z té své zapšklé ulity, uvolnit se a udělat svět o trochu krásnějším. To si dávám jako úkol na zbytek svého života. A kdo se mnou?

Jo a jedna malá rada na závěr, možná jsem našla něco, co udělá váš vztah s kýmkoliv daleko lepší! Prostě chvalte. Ať už té/tomu druhé/mu pochválíte účes nebo to, že po večeři umyl/a nádobí, pochvalte. A hlavně, řekněte to nahlas, protože já si jednou uvědomila, že sice chválím, ale jen v mé hlavě. Nevyjde to ven a ten dotyčný člověk se to vůbec nikdy nedozvěděl, přesto si moje hlava myslela pravý opak. Jednou mi prostě blesklo: jéžiš, vždyť on to vlastně vůbec neví!

 

 


, líbílo se: 7x

Napsala Kler

3 komentáře

Veronika

Tak to je super myšlenka, ve všem máš naprostou pravdu 😀 Lidé chválí málo, i já to asi dělám. Nejspíš ze studu, nevím :/

Reply
Rose Tascher

Přesně, jak píšeš.. Od jisté doby se snažím lidem kolem mě říkat, co je na nich krásného.. Protože vím, jak mě samotnou vždy potěší, když mi to někdo řekne.. Tak proč nedělat radost ostatním 😉

Reply

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *