Dříve jsem hledala něco speciálního. Teď dělám z obyčejných věcí – speciální.

Bývala jsem takovou tou hledačkou pokladů. Honila jsem se za vítězstvím, úspěchem, obdivem, za pomocí speciálních věcí. Potřebovala jsem mít na sobě lepší oblečení než ostatní, lepší školní sešity, lepší účes na hlavě, být lepší ve vyjadřování. Říkat vtipy, které se budou líbit, přispívat do rozhovoru myšlenkama, které druzí ocení víc, než věty ostatních, potřebovala jsem být něco extra.

Je těžké mluvit o své vlastnosti, na kterou nejste pyšní a kterou jste byli neskutečně nasáklí. V těch dobách jsem se chovala hrozně, uvnitř arogantní, navenek pokorná, někdy naopak. Nic mi nebylo dost dobré, jeden den jsem chtěla něco, za týden něco úplně jiného. Nesnesitelná pubertální duše, kterou ospravedlňuje pouze její věk, pokud by se to počítalo. Naštěstí jsem dospěla k tomu, že honba za něčím speciálním nás nikdy neuspokojí, protože budeme chtít stále víc a víc.

Všimla jsem si, jak málo mluvíme o svých špatných vlastnostech, ať už bývalých nebo přítomných, schováváme je někam do ukryté truhly uvnitř nás, kterou otevřeme jen semtam než se naše tělo uloží ke spánku, v tu chvíli, kdy se v posteli uklidníme a příjde na řadu to, co bylo uvnitř nás po celý den skryto. Přes den se zas snažíme být hodní, spokojení, úžasní a bezchybní a kdyby se přeci jen nějaká naše divná vlastnost projevila, mávnem nad ní rukou, zasmějeme se a řekneme si, že je tak mrňavá, že nad ní nemusíme spekulovat. Bohužel je ale často ta naše mylně zařazovaná vlastnost příčinou hádek ve vztazích, v rodině nebo s námi samými. Pak člověk sedí u rozvodových papírů a promítá si minulost během jedné jediné věty pulzující v hlavě: „co jsme doháje udělali špatně.“

Když se tedy někdy nějaká ta má příšerná vlastnost z minulosti či z přítomností objeví, nesnažím se jí zamést pod koberec a hrát si na člověka, který má právo na to být někdy příšerný a proto ji může bez okolků příjmout. Čapnu ji, pěkně tlustě si ji v hlavě zvýraznim, překonám stud a takový ten divný pocit ze sebe sama a kouknu se na věc s upřímností. Začnu s ní pracovat, zkouším se z ní vyléčit, mám jí stále na paměti, protože kdybych to zase uklidila do tý truhly, musela bych pak nějaký další den začít úplně od začátku.. vyndat jí ven a kouknout se na problém od počátku. Nebo bych ji nevyndala vůbec a ten parazit by místo mě pak zase dělal trable…

Nejsem si jistá, jestli to chápete dobře, ale některé mé myšlenky jsou zkrátka těžko popsatelné. S vrhnutím se na shrnutí, přemýšlím, že je to vlastně strašně prostý. Chovala jsem se jako pitomá kráva a někdy se pořád ještě chovám, důležitý ale je, že s tím něco dělám a hlavně, že je to den ode dne lepší a lepší. Jak řekla jedna má oblíbená youtuberka, člověk, který se chce někam posouvat a jde si za něčím, se nikdy nevrátí úplně na to samé dno, na kterém byl předtím, vždycky sklouzne o trochu míň, ne na to původní místo.

Zbožňuju svůj posun. Občas se oklepu předivným pocitem, že jsem skoro v jiném člověku, než jsem byla před skoro deseti lety. Je úžasný, jak se naše já posouvá a jak na sobě neustále pracuje, ať už vědomě či nevědomě. Jsme děsně kouzelný bytosti, všímáte si toho někdy?

Já to v tom nejkrásnějším utnu, ale vy si mou úvahu můžete určitě nějak dokreslit… pracujte se svýma šílenýma vlastnostma a nestyďte se za ně. Každý je máme. Styďte se pouze za to, že je necháte prohnít skrz na skrz a nikdy je nechytnete za pačesy.

K.


, líbílo se: 7x

Napsala Kler

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *