Dnes je to už skoro měsíc od svatby, tudíž jsem vše dostatečně vstřebala na to, abych o tom našem dnu něco napsala. Tento článek bude jakýmsi sestřihem celé svatby, v těch dalších se pak zaměřím na konkrétní věci.

Celý svatební den jsme předem brali jako takovou větší zahradní party s lidmi, se kterými se stýkáme během roku tak jako tak, tudíž k tomu jen v tento den lupnem jeden obřad a vše by mělo být bez starostí. Přesto ale, jakmile se ocitám sama se sebou, v hlavě se mi honí myšlenky: „kdo vyzvedne v pátek kytky až budu na promocích, kde vlastně bude slavobrána a kdo bude předávat klíče k ubytování během dopoledne, kdy se já budu nahoře čančat, kdo nažene a seřadí lidi na obřad…“ a trošku začínám propadat panice. Z ní mě ale vždy vyvádí lidi kolem mě, protože jsme měli ty nejlepší svědky na světě, na které když ste se podívali, byli jste hned zase v pohodičce, skvělý rodiče, kteří byli všude včas a nevyšla z nich ani jedna připomínka či negativní věc, svatebčani, kteří se sami bez naší pomoci bavili a bylo je dokonce těžké dostat dovnitř na nějaký ze záchytných bodů dne.

Pátek

V pátek, den před svatbou, už jsme se po promocích přesunuli přímo do mlýna, kde se měl celý svatební den odehrávat. Postupně jsme tu vítali fotografku, svědky a pár kamarádů, kteří tam s námi posedávali a vše vypadalo tak normálně, jako by se ani druhý den nic extra dít nemělo. Jakmile k večeru přijela koordinátorka @laskavmechu s manželem fotografem, začali běhat jak mravenečci a pod mým zvědavým pokukováním začali tvořit tu celou svatební nádheru. V tu chvíli už jsem si začala konečně uvědomovat, co se bude dít a zas jsem začala být malinko nervozní vzhledem k času, který šíleně ubíhal a k věcem, které ještě nebyly hotové. V tom už mě fotografka bere za rameno a říká, ať si sednu, že je tu koordinátorka od toho, aby vše zmákla za mě. Já ji poslouchám a nechávám s trochou přemlouvání zbytek večera jen tak plynout…

Sobota

Přes všechny rady, ať se pořádně a dlouho prospím, jsem vzhůru už v 6 hodin (obřad ve 12), hážu na sebe nějaký kus oblečení, dělám si drdol a sebíhám dolů vytahovat květiny ze sklepa, abych je mohla dát do vázy a ukázat koordinátorce, které květiny může použít na dekorace (slavobrána, stoly, apodobně). Než nám majitel mlýna udělá snídani, vyndaváme ještě dort, který si se svědkyní samy aranžujeme květinami od „loukykvět“. Při tom nasáváme tu nekonečnou přírodu kolem nás a užíváme si sluníčka. To ještě není tak agresivní.

Pak už jen snídáme, klábosíme a pozorujeme první nedočkavce, kteří už kolem desáté posedávají v oblecích na lavičkách. Zdravím i svého budoucího manžela, který je už dvě hodinky před obřadem taky oháklý a ve všem tom spěchu a pobíhání si ani nestačím pořádně všímat, jakej to je fešák. Trochu mi ho je líto, že začíná dovážet svatebčany na svatbu v tomhle horku (všichni byli do mlýna dovezeni před obřadem, aby mohl každý pít a po celý den jsme měli k dispozici řidiče na odvážení – nebojte, tentokrát už to ženich nebyl).

Najednou mi fotografka hlásí posledních 45 minut do obřadu, což mi akorát vychází na dodělání líčení, vlasů a převlečení. Než si na sebe beru šaty, fotíme je a se mnou už začínají cloumat emoce. Tam dole pod mlýnem už na mě někde čeká ten můj muž, se kterým strávím zbytek života. Když nad tím tak přemýšlím, myslím si, že není nervózní. Nebyla jsem ani já. Podle mě jsme oba dopředu věděli, že se tím obřadem nic nezmění. Už hodně dlouho před svatbou jsme věděli, že spolu prostě budem napořád (a věřte mi, nastala hromada situací, kdy by ten vztah dle mého spousta jiných lidí zahodilo). Neměli jsme před svatbou ani žádné rozlučky se svobodou, protože se zkrátka pro nás nic podstatného nemění a nezmění. Proč se tedy po 5 letech bereme? Zkrátka chceme být oficiálně manželé. Chceme být rodina.

Před obřadem si ještě nahoru volám obě mamky se svědkyní a dávám jim náramky s vygravírovaným počátečním písmenem jejich jmen na památku. Všichni bulíme. Pak už mě jen uklidňuje taťka, který si pro mě přichází nahoru a vypadá vklidu a vyrovnaně. Mě dělá strašně šťastnou pocit, že jsou naše obě rodiny zadobře a navzájem se všichni máme rádi. Moji rodiče zbožňujou Janíka a mě berou u Janíka za dceru. Vše je jak má být a snad ani nemůže být lepší…

Obřad byl nádherný a předčil všechna má očekávání. Ani na vteřinku jsem nelitovala, že jsme se rozhodli pro církevní svatbu (manžel je křtěný a věřící), jelikož jsme pana faráře dopředu dobře znali z našich příprav. Vše tak bylo mnohem osobnější, než když k vám přijede random člověk z radnice a začne odříkávat zamilované citáty, které si večer před svatbou našel na googlu. Náš pan farář mluvil vážně a zároveň vše odlehčoval různým vyprávěním a anekdotami. Obřad trval tak akorát a všem se líbil. Co se týká mě, byla jsem tak dojatá, že jsem zkomolila slib, při kterém mi můj drahý musel nenápadně napovídat. Zkrátka jsem měla okno.. v jednu chvíli mi došla slova, přestože jsem před obřadem slib krásně uměla. Abyste tomu rozuměli, neměli jsme vlastní sliby, ale sami jsme říkali to, co se většinou po knězi opakuje. Vše ale dopadlo dobře a s pár kapkami slz jsme to celé úspěšně uzavřeli prstýnky i prvním polibkem. Pak už si jen pamatuju, jak mi připravený Janík podává kapesník na utření slz, což mě dojímá ještě víc. Brečíme, smějeme se a přesouváme se na gratulace, kde se dojímám ještě víc a mám pocit, že jsou ode mě všichni mokří. Bylo to krásný.

No a jakmile se zdá, že už to nemůže být krásnější, celou atmosféru totálně zvedla do nebes naše úžasná zpěvačka Magda Smolková s kytaristou Martinem. Jejich živá hudba při obřadu i následně po hostině, to bylo něco úžasnýho. Hráli nám před a po obřadu na přání několik písniček od One Republic, Green Day, Birdy… Nemělo to chybu a nebyla jsem jediná, kdo si je vychvalovala. Zabodovali napříč generacemi.

Druhá polovina dne začala přípitkem a proslovy našich svědků, kteří dojali valnou většinu přítomných. Opět jsem byla i já děsně šťastná Klára při myšlenkách na to, jaké kolem sebe máme lidi. Je jich pár, ale jsme si prostě všichni tak nějak krásně spříznění.

Víte, co se mi líbilo na naší svatbě úplně ze všeho nejvíc? Že si v celém tom areálu mlýna každý našel něco, co ho ten den bavilo. Někteří vysedávali a popíjeli u baru, skupinka hrála petanque, někdo odpočíval v relax zóně, pár lidí vysedávalo u rybníčka na molu a popíjelo kávu, děti se fotili polaroidem, další uvnitř poslouchali hudbu, jiní se procházeli kolem mlýna, kde se to krásnými místy jen hemží a  zbytek na sebe tetoval dočasné tetovačky. To vše mělo jen pár záchytných bodů, kdy jsme se všichni sešli. A to krájení dortu a první tanec. Na první tanec jsem měla až strach, jak všechny zaženeme dovnitř, jelikož měli všichni něco rozděláno. V tu ránu, asi 5 minut před tancem, ale začalo pršet, proto koordinátorka začala sbírat věci z fotokoutku a nějaké hry z relax zóny a všichni byli chtě nechtě zahnáni dovnitř. Vyšlo to krásně. Déšť úplně změnil atmosféru, jelikož přišlo i pár hromů a blesků. Přišlo i chvilkové drama, kdy šíleně udeřilo, vypadl internet a začal houkat alarm. Po dešti nastal venku krásný vzduch a tak trošku pochmurné počasí, tím pádem si všichni krásně odpočinuli od pražícího slunce a začali se venku nadýchávat čerstvého vzduchu. Vše bylo prostě tak jak má být. Spontánní, přirozené, nenucené, plné úsměvů a spokojenosti. Každý si ten den užil po svém a přitom všichni pospolu. Malinko smutná jsem byla jen z mých vlasů, které po dešti v té vlhkosti zkrátka chtě nechtě vypadají jako splihlá sláma. Navíc jsme měli focení naplánované až po hostině, což zrovna vyšlo na tu dobu po dešti. Z toho se ale přeci nesesypu. 

Zní to jinak všechno až moc sluníčkově, ale nemůžu si pomoct. V očích nevěsty bude vlastní svatba prostě vždy dokonalým dnem, ať už je jakákoliv. To špatné se prostě vytěsní…

Nemohlo to dopadnout líp. Proto vám v dalším článku taky sepíšu vše o koordinátorce, fotografech, květinách, místě i hudbě, abyste si těmito skvělými lidmi udělali třeba i tu vaší svatbu jednou tak krásnou. Mou noční můrou totiž bylo, že si třeba nesedneme s fotografkou, s lidmi s kapely, s koordinátorkou. Vše ale dopadlo nad moje očekávání. Ti úžasní lidé byli pro nás najednou jako hodně dobří známí a dokonce se mi po nich bude i stýzkat.

Uvidíme se tedy příště a pokud by vás zajímalo něco konkrétního, určitě mi sem hoďtě komentář. Nebo jen nějaké vaše myšlenky spojené s naší svatbou, s tímto článkem. Budu se na ně těšit. 🙂

 

 


, líbílo se: 7x

Napsala Kler

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *