Pokračovatele našeho druhu jsme chtěli už delší dobu a věděli jsme, že se o něj kolem období svatby začneme snažit. To, že se poštěstí hned napoprvé, jsem si ale nepředstavovala. Před očima neskutečná vděčnost a štěstí, ale taky svatba, sešlosti a vlastně celé léto bez mých oblíbených drinků… Určitě tato slova mohou někoho naštvat, hlavně, když se spousta párů snaží o miminko několik roků. Nebo dokonce musí podstoupit umělé oplodnění (třeba i vícero). Nechci znít nevděčně a brát náš počin jako samozřejmost, naopak. Tomuhle zázraku nevěříme dodnes.

Je 10. července 2018 (11 dní před svatbou) a já si ze zvědavosti dělám první test, hned co to jde. Nacházím jen jednu čárku (druhá je jen světlounká) a říkám si, že jde určitě o nějakýho „ducha“ neboco. Test jsem vyhodila do koše a jela jsem k zubaři. V hlavě se mi po cestě honily myšlenky na to, jak máme ještě čas a vůbec mi pár dalších měsíců v netěhotném stavu nebude vadit. Na druhou stranu mi bylo smutno. Vím, že je na poprvé malá šance, ale říkala jsem si, že jsme oba mladí, zdraví a zamilovaní. Že proč by vlastně ne. Janík na moje předešlé „co když už to možná je“ prupovídky mával rukou a neustále mluvil o tom, jak je nízká šance a co vše se musí v těle stát, aby se to povedlo. Hned to přece není možný.

Po návratu jsem beztak vyndala test znovu z koše. Stoupla jsem si ke světlu a uviděla jsem, jak ta druhá světlejší čárka je sice hoodně světlá, ale je tam. Co to znamená? Postupně mi docvakávalo, že ten těhotenský hormon, který test odhaluje, ještě nemusí být tolik v těle roznesený a proto ho test rozpozná jen malinko. Ten den nastal zlom v mým životě. Poprvé jsem cíleně navštívila online mimidiskuze. Po následujícím hledání (kde bylo mimochodem milion přesně takových vyfocených testů na veleznámých fórech) jsem došla k téměř jasnému závěru. Jsem v tom. Až po uši.

Z ničeho nic jsem sama sebe přesvědčila, že jsem těhotná. Každou půlhodinu jsem znovu sjížděla test. Chodila jsem po schodech nahoru dolu a neustále si opakovala „hlavně se uklidni, hlavně se uklidni“. Pak jsem hodinu seděla na židli a koukala jsem do blba. Pak jsem bulela. Neměla jsem nic potvrzené, ale prostě jsem to už v ten den věděla.

Pár dní na to jsem si koupila další dva testy od úplně jiných značek. Potřebovala jsem nějaké potvrzení, větší jistotu. Výsledky byly čím dál tím víc pozitivnější (druhá čárka čím dál tím víc tmavší). To už jsem se objednávala k doktorce a plánovala, jak to proboha zvládnu na chatě s kamarády, kam další den odjíždíme. Já, která má neustále sklenku vína v ruce. Jak to jen udělám, aby si nikdo ničeho nevšiml. Výsledek, že už to na chatě věděli rovnou 4 lidi, mluví za vše.

Před chatou to věděla má nejlepší kámoška. Ta už to možnátěhotenství snad věděla hned po početí těsně po Janíkovi. 😀 Zkrátka jsem to potřebovala sdílet s nějakým ženským pohlavím. Tehdy ještě snoubenec si o tom se mnou samozřejmě taky povídal, ale znáte to. To jsou úplně odlišné rozhovory. Věděli to tedy oni dva. A já jsem vše tak nějak líp zpracovávala, když jsem na to nebyla úplně sama.

Na chatě se to dozvěděl brácha Janíka s jeho přítelkyní, kteří do mě cpali dortíky s mariánkou, kterými tam chtěli rozproudit zábavu. Ty prupovídky, jak kazim všechnu srandu, když to nechci jíst, jsem už nemohla vydržet. Když si na to zpětně vzpomenu, byla jsem tehdy teprve asi na přelomu 4/5 týdne. Ani jsem ještě nebyla u doktorky.

V 7. týdnu jsem byla u doktorky, kde mi rovnou udělala krásnej pořádnej těhotenskej ultrazvuk a já poprvý uviděla toho malýho medvídka. Nemohla jsem uvěřit tomu, jak je možný, že už to jde tak krásně vidět. Nekecám, viděly jsme krásně hlavu, tělo, ruce i nohy. V tu chvíli už to pro mě bylo prostě miminko, ať je to jak chce brzo. Nebrala jsem to jako „ještě se to nemusí povést, do 12. týdne je vysoké riziko potratu, tudíž se hezky pěkně uklidním a budu to brát vážně až od čtvrtého měsíce“. Takovýto přístup nechápu. Pokud by se v těch prvních třech měsících mělo něco stát, rozhodně bych to tehdy brala jako ztrátu miminka. Ztrátu našeho dítěte, které bylo sice teprve na startu, ale bylo.

A tak jsem se stavěla i k tomu, kdy to říct rodině. Šli jsme s tím ven prakticky hned v 7. týdnu po doktorce. Všem jsme to řekli tak nějak normálně při běžné konverzaci, šlo to tak nějak samo. Žádné spešl oznamování jsme nevymýšleli.

Vůbec jsem se nebála, že se něco stane a všem budeme muset oznamovat tu strašnou zprávu. Takové věci jsme si prostě nepřipouštěli a od začátku jsme mysleli jen na to, jak se miminko krásně vyvíjí a vše se bude dít tak, jak se má dít. Ani trochu jsem nelitovala toho, že jsme to rodině řekli tak brzy. Byli v tom s námi a byli toho svědky už od začátku. Chtěli jsme s nimi sdílet vše. Nedovedu si představit, že bych s nimi nemohla sdílet i případné problémy, které by v prvním trimestru nastaly.

Chápu, že si to chce někdo nechat úplně pro sebe klidně i do 5. měsíce. Rozumím tomu, když si to krásné období chtějí někteří budoucí rodiče užít sami bez jakýchkoliv řečí a otázek od ostatních. My jsme si ty úplné začátky ale maximálně užili s našimi nejbližšími. Já jsem navíc ocenila, že respektují mojí šílenou únavu (v prvním trimestru, v létě, na svatbě a po ní to byla jedna party za další).

To jsou tedy důvody, proč jsme to sdíleli tak brzy. Brali jsme to miminko už od úplného začátku vážně a nerozlišovali jsme, jestli to má ještě moc málo centimetrů na to, aby to věděli ostatní. Chtěli jsme ty krásný první chvíle sdílet s rodinou a hrozně jsme si užívali každý den návstěvy doktorky, kdy jsme obcházeli po městě rodiče a babičku s dědou, abysme jim řekli i ty nejmenší novinky.

No a po ultrazvuku ve 12. týdnu, to už jsem byla tak moc dojatá, že jsem začala pokukovat po mimi oblečení a neskutečně se těšit na to, až budem vědět pohlaví. To jsem nejprve sice nechtěla vědět až do porodu (božínku, dovedete si představit ten moment, kdy se vám narodí dítě a zároveň se teprve v ten moment dozvíte, jestli je to on, či ona?), ale to se zkrátka nedá vydržet. Něco vám ale povím. Nevěřila bych, že to řeknu, ale tak nějak víc si v hlavě v budoucnu představuju a fixuju se na kluka. Taky pro něj máme vymyšlené jedno jediné 100% jméno, tudíž by vše bylo tak nějak o trošku jednodušší. Holčičí jména nám dávají zabrat.

 


, líbílo se: 3x

Napsala Kler

1 Comment

Lucie

Kler, přeju vám s miminkem hodně štěstí! Ať průběh těhotenství probíhá bez problémů a miminko se narodí zdravé! Těším se na další články z tohohle soudku :).

Reply

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *